Cyklus ženy

#80 Život bez biologické léčby: Monika Věžníková a její cesta s roztroušenou sklerózou

• Eva Kejíková • Season 80 • Episode 80

Share episode

Jak se rozhodnout pro netradiční cestu v léčbě vážné nemoci? V dnešním díle se setkáte s Monikou Věžníkovou, která se rozhodla žít s roztroušenou sklerózou bez příznaků a bez biologické léčby. Podělí se s námi o své nejtěžší okamžiky a rozhodnutí důvěřovat své intuici namísto tradičních lékařských postupů. Diskutujeme o tom, jak se vyrovnat s manipulací strachem a jak najít svou vlastní cestu i přes nejistotu a pochybnosti.

Další část rozhovoru se zaměřuje na osobní transformaci a dosažení vnitřního klidu. Prozkoumáme techniky jako EFT a kvantovou transformaci mysli a také metody, které Monice pomohly změnit její emocionální reakce na těžké situace z dětství. Hovoříme o komunikaci bez konfliktů, rovnováze mezi vlastními potřebami a očekáváními ostatních, a důležitosti klidného prostředí a netoxických vztahů pro duševní zdraví.

Na závěr nás Monika provází svým bojem s potřebou uznání od druhých lidí, zejména v kontextu podnikání. Sdílí své zkušenosti s nepochopením a nedůvěrou okolí a jak se s těmito pocity vyrovnala. Uzavíráme příjemným rozhovorem plným vděčnosti a radosti z našeho setkání, který symbolizuje přátelskou atmosféru a osobní spojení. Těšíme se na další inspirativní chvíle a doufáme, že vás tento příběh povzbudí na vaší vlastní cestě.

Speaker 1:

Vítám tě u další epizody podcastu Eva ženám, já jsem Eva, a dnes si budu povídat s Monikou Věžníkovou. Vítám v dnešní epizodě Mončů, se kterou natáčíme dneska na chatě, takže tady na to máme klínek a pohodičku Monča, abych na začátek jí trošku představila žije s roztroušenou sklerózou, bez jakýchkoliv příznaků, bez biologické léčby.

Speaker 2:

A mě dnes bude zajímat, jak se jí to podařilo, co pro ní na té cestě bylo nejtěžší, a uvidíme ještě, kam nás ta cesta zavede. Ahoj, moni, já tě tady vítám. Ahoj Evi, taky tě vítám a děkuju moc za pozvání.

Speaker 1:

Moc mě těší, že tady s te mrkněte na její Instagram, monikavězníková, a nebo na její webový stránky. Každopádně, ten příběh je celkově hodně inspirativní. Takže jakýkoliv detaily a inspiraci najdete určitě na jejich sociálních sítích i na webu, a kdybyste potřebovali s čímkoliv poradit, tak se určitě na Mončů můžete obrátit. Moni, já mám na začátek takovou možná netradiční otázku Co bylo pro tebe na té cestě?

Speaker 2:

nejtěžší? To je netradiční otázka a zároveň je pro mě dost složitá, protože když si to uvědomím zpětně, tak bych neřekla, že tam byla jenom jedna věc nejtěžší. Ale v celém tom procesu, vlastně už od toho rozhodování, jakou cestou se vydat, jak vlastně s tou informací, že mám roztarošenou sklerózu naložit, aý vlastně musím vyřešit a v tu danou chvíli mi vlastně případají nejtěžší, Ale vlastně, když bych to vzala úplně od toho začátku, tak vlastně nejtěžší bylo, když mě ta intuice a celkově vnitř byla rozhodla, už jsem věděla, jakou cestou se vydám. Ale jít za tou autoritou a postavit se tam sama za sebe a říct, že ne, já tady tu léčbu odmítám a přijímám to i s rizikem, no-transcript.

Speaker 1:

Ta manipulace tím strachem je neuvěřitelná, a teď jako podle mě je to nejtěžší, vlastně si tohle ustát, protože člověk je v takový to ty něčemu věříš, podle něčeho žiješ, a teď najednou zjistíš, že to je možná celý úplně jinak. A teď vlastně hledáš sama sebe a vlastně jak se k tomu postavit. Máš pocit, že nevíš úplně tak co jsou tam ty pochybnosti. Se pro tohle rozhodnout je neuvěřitelně těžký, a podle mě to je přesně ta chvíle, ten zlomovej moment, kdy to spousta lidí vzdá. Setkáváš se s tím takhle, máš s tím zkušenosti právě o té cestě.

Speaker 2:

Já jsem na tohle to přesně chtěla navázat, protože za tu praxi, co pracuji celkově s klientkama na podpoře uzdravení střeva, já jsem se vyživou zabývala už i před tou roztroušenou sklerózou, než mě potkala. Ale teď samoz víc tak nějak zveřejňu ty témata ohledně RSky, ohledně té své cesty s třevou a ty souvislosti. Tak se na mě ty většinou ženy obracejí, a narazila jsem nebo potkala jsem už i spoustu žen s tím konkrétním problémem, jako mámčbu měli zavedenou. Tak pro ně bylo strašně těžký, i když věděli, že už nechtějí jít za tím lékařem a říct, já to nechci, protože tam byl přesně ten strach, co když Já to budu potřebovat? Tak něk.

Speaker 2:

Nebo si to nepíchají každý třetí den, ale jednou za týden, nebo vědí že prostě jedou na dovolenou a nechtí, aby jim bylo špatně. což je paradox, že Léčba versus špatně. to mi tam úplně nesedí, ale nevadí. Takže ty příběhy jsou různý, každop něco udát, tak aby oni k tomu rozhodnutí dospěli.

Speaker 1:

To je super, jak říkáš něco udát.

Speaker 2:

Většinou to jsou nějaké fuck-upy nebo průsery, ne Přesně tak To ti je jako tak vždycky dá ti v tom facku a nasměruje tě to a říkáš, že, protože já upřímně ale neznám člověka, který by na sobě začal až tak pracovat, jen tak, že by byl zdravej, jaká je ta motivace? Vlastně jsem zdrava, to bych měla jíst ještě zdravěj, nebo?

Speaker 1:

To je nějaká blbost.

Speaker 2:

Já jsem si vždycky musela spadnout na nějaký dno, abych jako jo, a ta síla ve mně je, já to cítím. Já prostě vím, že vím, kam ty svoje kroky mám směřovat. Ale není to takový, že bych si jako prostě vstala a řekla si jo, tak jsou zdravá, ale super, udělám ještě teda něco jako navíc pro svoje zdraví.

Speaker 1:

Mě tam zaujalo u toho povídání, jak si dávala do souvislostí roztroušenou sklerózu a střevo. Jaká je mezi tím souvislost teda?

Speaker 2:

Ta souvislost. Vlastně mě toto zjištění změnilo. To je další z věcí, která mi vlastně změnila celkově přístup k té hlavě, kdy to do sebe začne všechno nějak zapadat a kdy najednou člověk ví, co má dělat a proč to má dělat, a vlastně střevo prostě.

Speaker 2:

Lidi vědí, že až 80 imunitní onemocnění tak nikdo střevo neřeší, což je jako úplnej pro mě paradox a nepochopení, nepochopení. Ale každopádně souvisí to tak, že vlastně, když si představíme, že v našem trávicím ústroji je jakýsi síto který zabra�vený kusy potravy, tak to je ta ideální situace, kdy to funguje tak jak má. Stejně tak, když si jdeme předsedit těstoviny přes kuchyňský síto, když ty očka jsou opravdu malý v tom systému. Jenže v případě, že vlastně to střevo je propustné, ta bariéra na sobě už nemá pouze ty malý očka, ale ty oka už jsou tam větší, různými vlivy. Vlastně, ať už zv všichni to známe, promyslově zpracovaná potrava, vlastně celkově ty očka té střevní bariéře jsou potom narušený, a logicky, jak jsou zvětšený, tak se přes ně potom do toho krevního oběhu dostávají nějaké zkrátka věci, co nechceme, zjednodušeně řečeno.

Speaker 2:

A když se to dostane do toho krevního oběhu, tak následně vlastně ta nějaká třeba nesrávený kus té potravy je roznášenej tou krvi po tom těle a samozřejmě ty bu�ánět dál po tom těle a můžou tam vzniknout třeba nějaké hormonální problémy nebo akné, nějaké třeba trávící obtíže, nějaké třeba nemoc v velké míře. Ale v případě, že my to přejdeme, dlouho to nebudeme řešit. Tak potom dospějeme do toho stavu chronický zánět, kdy už tam je právě ta autoimmunita. Takže dostávám se k té svojí roztroušené skleróze, ale neřadím tam jenom roztroušenou sklerózu, ale samozřevem.

Speaker 1:

Takže takhle No, u endometriozy je to stejný, protože tam, jako v prvé řadě, je narušená imunita dlouhodobým zánětem, že vlastně endometrioza způsobuje záněty v těle. Právě proto se změna stravy velmi doporučuje, na to Že jenom otázkou času, kdy se přijde na to, že endometrioza je autoimmunitní onemocnění. O tom se pořád spekuluje. Dlouho se spekulovalo o tom, že to je hormonální nemoc, jenomže ne u všech žen je problém s estrogenem. Takže, a přesně všechny ty příznaky a to, co se bůh ta tak, jsou víceméně znaky autoimmunitního onemocnění. Proto právě to střevo je takhle důležité, a ty jsi to krásně vysvětlila, moc mě to líbilo, jak na tom sítu.

Speaker 1:

To je nádherné přirovnání, takže za to moc děkuju. No, a to je vlastně ta fyzická rovina, u které Spousta lidí, kteří se tady těma tématama zabývají, tak vlastně uvádí jako jednu z velmi důležitých věcí na začátku, pokud už ta nemoc se proje. Důležitý na začátku, změnit tu stravu. To tam považuji já jako za velmi zásadní věc. Ale je to jeden dílek do skládačky za mě, protože těch věcí, který vlastně my se skrze ty nemo té své cestě věnovala, co pro tebe případně tam bylo těžký A nebo co naopak si cítila jako nějakou podporu.

Speaker 2:

No, to vlastně těch věcí bylo strašně moc, a myslím si že toto je základní, nějaká věc nebo uvědomění, co by ty lidi měli vlastně řešit, když je potká nějaký fakt, takovej problém jako závažnější, jako už je ta autoimmunita, protože spousta lidí spolíhají na tu stravu a potvrzují kejvám ano, je to tak no, a věnujou tomu veškerý svůj čas a zkusí, jak říkají všechno, a pak zjistí, že to nefunguje.

Speaker 2:

Otázkou je, proč? Protože i o mě má spoustu lidí, co mě jenom takhle zná z Instagramu, takový zkreslený představy. Oni si prostě myslí, že já v z čerstvého vzduchu, že ješ správný. Ano, přesně tak.

Speaker 1:

Pak si daš kakao, pak si zase zamedituješ, a pak si teda něco sníš.

Speaker 2:

Ano, do toho nasadím kordiceps, a vlastně jo, a to je vlastně všechno. To je velký omil, protože já myslím si, že tím spíš, kdy musí o hodně více vykompenzovat a prostě nestačí, spolíhat na stravu a na doplňky stravy, což je chyba spousta lidí z mýho pohledu, a proto já jsem to chtěla pojmout opravdu komplexně a se všim všudy, protože jsem i cítila, že ten můj psychický stavny toho stravování, ale i na úrovni vlastně té psychiky, a s tím se u mě pojelo zase spoustu témat, který se vlastně nečekaně táhli od dětství, že jo.

Speaker 1:

To je diviný, tam to přece všechno nezačíná v Vždycky dětství.

Speaker 2:

Ano ano.

Speaker 1:

Já jsem šaman. Víš, já jsem ezo.

Speaker 2:

Takže vlastně tam už tím, že vlastně v dětství, v osmi letech jsem měla rakovinu štítné žlázy a tam vlastně ty spojitosti, když jsem si uvědomila vztah s otcem, strach s ot, i na nějaký řekla bych nespracovaný emoce mojí maminky, takže tak nějak se to vyzercadlilo do mě, řekla bych, mně přijde že jsme taková čistící generace.

Speaker 1:

Krásný video, kde byla, byly čtyři skleničky vlastně, jo. Jedna sklenička byla prababička, pak byla babička, pak byla maminka a pak byla dcera, jo, A teď tam byla, já nevím, to byla asi kafe, nějaká hnědá tekutina, a z té babičky se to nalilo do té další jo, a pak se to vlastně přefiltrovalo přes tu jednu generaci. Nadalo se tam hodně té čisté vody, a pak už do té nové generace, do té další dcery už šla ta čistá voda. A mně přijde, že my jsme ta přechodová generace. Přes nás se čistí neuvěřitelných věcí člověk uvědomí.

Speaker 2:

Tak věřím tomu, že ano. Myslím si, že zrovna já jsem ten článek v té rodině, který to celý jako zastavuje a celý si to musí s proměnutím jako vodesrat. Ale je to zase hodně, hodně fakt jako čistící. Cítím se úplně jinak než to bývalo, ať právě toho vztahu s tím otcem, tak potom vlastně i jeho rodiče, respektive moje babička s dědem, tam taky bohužel to nebylo úplně nějakej láskyplnej vztah, kdybych to tak řekla. Naopak zase tam byl velkej strach z toho jít tam na návštěvu. Co mi budou v tom období po té štitné žláze byla oplácanější, takže tam bylo neustálý srovnávání s jinýma sestřenicema v rámci té rodiny. Musela jsem se vážit Před celou rodinou, byla jsem hodnocená, jaký mám stehna, a tak dále. No, to mě neříkej, ano, ano, budovala takový nějaký nezdravý vztah k sobě, k jídlu, ke všemu.

Speaker 2:

Takže tam bylo do budoucna nějaké hubnutí, blbnutí s dietama a tak dále, neláska vůči sobě, vůči svýmu tělu, že jsem taková nebo maková. Jo, do toho i vlivem tady, toho to bylo ještě musíš jít za babičku, je to tvoje babička. Já jsem brečela a nechtěla jsem tam jít, a musela jsem to přežít. Prostě je to moje babička, a tak dále. Takže toto tam vnímám hodně jako takový zásadový okamžiky. A potom, když jsem se odprostila teda od babič, která ten taťka je v uvozovkách vyhřešenej. Přišla tchýně a tam ji to celý jako zabila podstrhla, to ještě Super.

Speaker 1:

Takže ano, Díky, děkujeme, odejdete Ano A vyhráváte klíčenku.

Speaker 2:

Jo jo, no, přesně tak. Takže přišel opravdu moment a všechno No. Takže bylo to těžký období, bylo toho hodně k řešení. Nakonec, když bych se dostala teda už k nějakému konečně rozklíčovaní, jak jsem to teda vlastně vyřešila, tak mě strašně pomohly terapie v formu konstelačníuzovala. Říkala jsem si, že já jsem taková v pohodě, taková veselá, každý mě tak bral, že prostě já nemůžu mít žádný problém. Takže, až jsem sama naznala tou nemocí, tím potvrzením na tom A na těch konstelačních náhledech, se mi opravdu ulevilo, ale ne proto, že to někdo za mě udělal, ale proto, že jsem tam přišla otevřená, v uči tomu, co se mi může dít, a i přesto, že jsem věděla, že to bude těžký vracet se do dětství, nechápat to, ten muž mě zaslouží, nebo?

Speaker 2:

jo pořád takhle. Takže tam se mi to celý nějak podařilo, neže stoprocentně vyřešit, ale úplně jinak k tomu přistupovat a tím, že jsem se sama za sebe, tak už jsem dokázala sama za sebe se prostě postavit a říct té tchyni, co si myslím slušně. Já vždycky říkám vy nemusíte na nikoho řvat, jo, to jde říct slušně, to jde říct slušně, já potřebuju tohle, já to takhle nechci Kdy komunikačně vyřešit, možná i tím, že jsem váha, tak já nemám ráda konflikty, já všecko tak jako hodně urovnávám, jsem vždycky takovej prostředník mezi dvouma stranama, a vlastně vykomunikovala jsem si nějak to svoje postavení sama sebe, ten respekt. Řekněme, jsme se vlastně odstěhovali na chatu, ideální, ano, ideální, kde je klid, netoxičtí lidé, jsou tam jenom strnky a milej soused, což je úplně ideální, a vlastně tím se všechno změnilo.

Speaker 2:

Ale chci tím říct, že to, že zase se s tím pojeli vlastně další nějaké psychické nátlaky ve smyslu té rodiny, proč jste na chatě, když tam jste měli 4 plus 1 a vy jdete na chatu, a když je to vaše, a když maminka napsala dům na muže, aby ses o ní staral, a ty teďka jsi zdovolil odejít, a strašně zase vyvíjenej tlak tady v tomhle ta cesta vlastně nekončí. Jenom člověk se naučí, s tím jinak pracovat a jinak se k tomu stavět a už znát tam v tom všem tu svoji hodnotu a vědět, že já jsem důležitá a že vy ostatní prostě nejste teď na prvním místě. Jsem tam, prostě já.

Speaker 1:

Takže to řekla Nějaká moje cesta, kdy tam byly provázané různé témata, ať už jenom jako sám sebe, že to není v té skupině, takže záleží, co ten člověk zrovna jako preferuje. Ale je to vlastně podle mě jako jednu jakou techniku ten člověk zvolí na to je to, co dělám já, prostě ta, já nevím jak to nazvat. No, já pracuji jako s metodou EFT, ale zároveň je to vlastně jako kvantová transformace mysli, a přesně tam měníme v tom dětství ty emoce k těm situacím a tak, že ta technika jako taková není až tak důležitá, ale spíš je důležitější to, že ten člověk do toho jde a že ty věci si prostě postupně jako zpracovává. A co se týká teda změnila stravu, ty rodinný náhledy jsi tam měla, co ještě dalšího ti vlastně na té cestě třeba pomáhalo, nebo tohle byly jediný věci, který jsi jako dělala, změnila.

Speaker 2:

Těch věcí bylo určitě víc, protože vlastně já vždycky říkám, že ta autoimmou dlouhodobě neřešeny. A to přesně bylo vlastně u mě. Ono to nikdy není tak, a u mě to taky tak nebylo, že bych jenom cíleně řešila roztroušenou sklerózu a veškerou pozornost směřovala jí. Ale já jsemirozená rovnováha toho těla rovná se zdraví. Takže já jsem musela pracovat s více úrovněma, kdy prostě vím, že jsem měla velmi problémovou menstruaci. Už od asi 12 let jsem měla šilené PMS, někdy to bylo až chřípkový stavy, že jsem byla opravdu doma do toho trávící obtíže, taková ta klasika, řekla bych. No, ale to se pojelo s užíváním i balginu.

Speaker 2:

Já jsem v podstatě od svých dvanácti let až do roku 2020, což je docela dlouho, jo, jenom aby si posluchači to dokázali spočítat, je mi třicet jedna, takže fakt tam bylo dlouhodobý užívání i balginu. A teď jenom když jsem si spočítala vlastně, že za ten měsíc třeba mám dva, někdy tři v rámci jedné menstruace, kolik je to za rok a kolik je to vlastně ještě mimo tu menstruaci že třeba jsem tam bvalo vlastně nějaké té toxické zátěži pro to tělo, kdy já jsem dle krevních testů měla vlastně zvýšený jaterní testy, takže tam byla vyšší zátěž na játra a samozřejmě dál autoimmunita a tak dále. Takže já jsem potřebovala celkově i jakoby tu toxickou zátěž nějak ukočírovat, s čímž se pojeli právě u mě ve velké míře užívání těch ibalginů. A samozřejmě bylo potřeba, ten problém vyřešit a ne si vzít jako jiný lék nebo slabší l děla, že existuje bezbolesná menstruace. Takže já jsem v podstatě až před čtyřma, pěti rokama si řekla aha, ono to jde jinak. A teď já už, když se pro něco rozhodnu, já udělám všechno pro to, aby to tak bylo.

Speaker 2:

Protože když je, něco možný, tak je to možný i pro mě, až bych to měla mít bolství, když to jako může být jinak. A teď jsem zase, že opoznávání svého těla, co funguje, nefunguje vyřazení kofeinu, ty mléční výrobky už jsem měla vyřazeny, kž jsem na to přišla, na nějakou optimální kombinaci, jak to vlastně udělat, jak dlouho dopředu. Samozřejmě jinak tělo pracuje před tou menstruací s cukrem než po menstruaci. A toto všechno pro mě byla taková cesta toho poznávání to zaměřila na to, abych tomu svýmu tělu jako celé kule věla, současně i sobě, protože jsem chtěla bezbolesnou menstruaci. Další věcí, kterou jsem tam řešila, bylo vlastně astma, který mě potkalo asi rok až dva před diagnostikou té roztrošené sklerózy, kdy opravdu jsem dýchat pořádně. Takže to byla další věc, vlastně jako taková už nějaká, jako bonusová. To už nebylo moje zacílení, ale ono to přirozeně odešlo, vlastně to astma. Takže od té doby vlastně i to astma je nečekaně pryč.

Speaker 1:

Podle mě to je náhoda je to štěstí, to je náhoda? No, to samo. Ano, já to se tak probudila už No.

Speaker 2:

takže toto byly další věci. A pak vlastně, když jsem mluvila o snížení té toxické zátěže, tak jsem vlastně přicházela na to že aha, kosmetika. A teď, já jsem takový člověk, který se rád maluje a chodí na barvu vlás, a nech ty.

Speaker 1:

A tak dále.

Speaker 2:

Takže tam, kde to šlo, tak já jsem upustila. Ale neřekla bych, teda nejsem stoprocentně non-toxic. Vím, že na to někdy dojde, mám to tam.

Speaker 1:

Tak jako zase otázku je, jestli je to potřeba, Jako podle mě. Já zase nejsem zastánce nějakých extrémů. Podle mě, kde si to člověk může upravit, tak je to fajn. Ale zase, kdyby jsme měli být ve všem stoprocentní, tak zase padáme do nějakého programu z dětství o představě té dokonalosti a dělat všechno správně, a tedy čímž zase na sebele. Si myslím, že je dobrý v tom hledat nějakou tu zdravou rovnováhu.

Speaker 2:

O to se snažím já ve všem hledat rovnováhu, protože extrémy nefungují. To bych nevydržla. To je vlastně jedna z otázek, kterou dostávám A ty už jsi tak vydržela? No, vydržela jsem to tak, že prostě občas si to dám, protože vím, že jsem samozřejmě, když je člověk v pořádku, ví, že si to může dovolit tak už může hledat nějakej ten balans.

Speaker 1:

Já to zkouším, já se také zkouši. Vž minulý leto nebo před dvěma lety to bylo, že jsem měla chuť na kukuřiční lupínky, nevím proč, jo, prostě mě to nenapadne. Prostě tady několik let, třeba pět let, vůbec jo, a najednou jsem začala mít chuť, tak jsem si kupovala v DM-ku, tak měla jsem na to prostě to období. Pak jsem i zjistila, že už mě to zase nedělá moc dobře, tak jsem zase od toho upustila. Od té doby jsem to neměla třeba. Takže jako ono totiž v momentě podle mě, kdy člověk má tu stravu nějak ucelenou, dejme tomu tak potom velmi rychle i pozná vlastně a zase podle mě jako tělo není blbý. Takže asi jsem to z nějakého důvodu, si říkám, potřebovala v té době. Takže jsem si to dopřála, a pak, když zase jsem cítila, že už mě to nedělá tak úplně dobře, tak jsem to zase vysadila, jako ostatní, kteří se vydali tímhletím směrem.

Speaker 2:

Na tom nejsou jinak jenom ne. Všecko jde vidět na sociálních sítích. Takže i já třeba svoje klientky se snažím vést tak, že oni se hroutí, že byli nadovolené a že si tam dali desert. Já říkám, když jsou dlouhodobý řešení. Ale když vím, že si chci něco dát, jsem v pořádku a nechci si to nějakým způsobem extrémně narušit, tak hledám ty podpůrný, nějaké prostředky, které v tu chvíli můžu použít, a nějakým způsobem V případě, že to, jak jsem to pojela do posud, to nebude dostačující, a vím, že se k tomu můžu kdykoliv ubrat a vrátit.

Speaker 1:

Mně tam zarezonovalo ještě jedno téma, o kterým si předtím mluvila, a to jsou hranice. Že to je podle mě takyka napadlo úplně mi to teďka přišlo, že to je vlastně jako téma té autoimmunity Jo, že vlastně jako já jsem víceméně v roli té obětí, že vlastně autoimmunita je, co Svoje tělo mám nějak nastavený vlastně, a v momentě, nebo o sebedůvěře a tady těch tématech, protože já, když jsem začala třeba budovat si sebehodnotu, tak já jsem to popisovala, a dotyď to jsem tak popisuju, protože podle mě jako nenašla jsem ještě jako lepší přirovnání že já cítím, že jsem, jako pevně stojím na nohou a že vlastně tam jako vím, kdo jsem, a najednou vlastně i ty hranice přijdou úplně přirozeně, jo, a že vlastně to možná je i celý to téma spojený s tou autoimmunitou, vlastně jako začít si nastavovat tu sebehodnotu, sebedůvěru, sebepřijetí a všechny tyhle věci, skrze i to sebepoznání a narovnávání těch témat z toho dětství. protože v momentě, kdy já si tam něco narovnám, tak najednou mně se začne měnit to moje vnitřní nastavení ve vztahu třeba právě k sobě, a tím pádem se to projektuje do těch hranic. a my jsme se chvilku tady bavili o těch hranicích že vlastně podle mě, pokud člověk má správně nastavený hranice, tak to není hlasitý, že vlastně my si představujeme, že musíme nastavit ty hranice tam jako jo, hlasitý a tohle No jo.

Speaker 1:

jenomže v momentě to není jako dobře nastavené, jako protože vlastně v momentě, kdy já jsem si jistá sama sebou, tak já nepotřebuju třeba reagovat nijak, já si vědomně vyberu, že třeba odejdu z té situace, nebo si promyslím, co já chci říct, a vlastně to řeknu, a je mně jedno, jestli ten člověk to přijíma nebo ne, protože já to říkám kvůli sobě a já nechci toho druhého člověka přesvědčovat. Tam je úplně jiný vlastně nastavení, a v rámci toho se to pak projektoje do úplně jiné vlastně komunik. Tohle podle mě je taky jedna z zásadních věcí, kterou je tam potřeba budovat ta sebehodnota a hranice. Jak jsi to měla ty a jak tohle vnímáš.

Speaker 2:

U mě to bylo docela těžké. Nevím, čím to bylo způsobené, ale ačkoliv jsem si to z velké míry vyřešila, pořád to ve mně nějakým způsobem je. Já to mám stejně. Ale pro mě je důležité, že si to uvědomuji a že si vždycky řeknu ale proč to tak, jako mám Já prostě do posud. Ve mně přetrvalo to, že musím někomu něco vysvětlovat, aby to pochop, co To uznání.

Speaker 2:

Jo, pozornost přijetí, že jo vlastně jako souhlas Ano, v podstatě souhlas, ačkoliv já sama u sebe, třeba když to stáhnu na svoje podnikání, já jsem už začala někdy v roce 2018, 19, takový oficiálně, a tehdy to každý bral jako nějakej můj šolich, jo, když jsem chodila u toho do zaměstnání. Jenže, já jsem uvnitř sebe ty vize měla mnohem větší. A teď, když už jsem ze zaměstnání pryč a v podnikání se mi daří, tak já vlastně mám pocit, že teďikoho nezajímá, A cítím se jako ublíženě, že vlastně když ve mě nevěřili, tak bylo plno keců, jo, že no, tak ona je doma, ona tam něco, prostě jo, ona sedí u počítače, víš takový jako Jo, jo, já to znám, takže chápeš. A teď vlastně je to úplně jinak, jsem úplně v jiné pozici, a teď najednou je takový ticho.

Speaker 1:

Jim to jako nezapadá, totiž do té škatulky, co se to jako děje?

Speaker 2:

No, a oni to řeší jako mezi sebou Ta rodina se to pak ke m co Eva dává na ten internet to jí musíte zakázat, prostě A takhle no.

Speaker 1:

takže úplně přesně vím, o čem mluvíš.

Speaker 2:

No to je jako šílený. Takže teďka vlastně oni se nezeptají mě, ale říkám no, sedím doma, co bych dělala? Nic neděláme, nohy nahoru, jo, pohodička. Ale vlastně tím chci říct, že tam je pořád uvnitř mě takový to, že musím vlastně jim ukázat, že jsem to dokázalaterým to chci dokázat není žádný můj vzor, a nikdy bych nechtěla být tam, kde ti lidi jsou teďka, a proč zrovna v učením cítím nějakou potřebu toho, aby mě uznali, protože oni třeba ti konkrétní jsou takový z m uznání si zaslouží někdo. Tak zrovna oni je nedají, protože zase to je jejich ego, a tak dále, a tak dále. Takže teď s tím nějak tak aktuálně bojuju.

Speaker 1:

Hele, mě tam napadá k tomu. Ano.

Speaker 2:

Totiž otázkou je, že v momentě, kdy si představíš, že oni ti i to uznání, dají víš co možná na tu chvíli a potom budu potřebovat zase od někoho jiného, a to je mě tak.

Speaker 1:

Víš, co já to vždycky popisuju, totiž jako na příkladu, že my máme uvnitř sebe nějaký to zranění, a to je, jako kdyby jsi měla černou díru v srdci, a teď v to je černé díry, tak on tam zmizí vlastně, že ti to nezacelí tu ránu, že ji nezahojí. Vlastně Je to jenom jeden z těch kamínků. Takže tam je potom důležitý, se vrátit zase na ten začátek, od koho já vlastně teda chci to uznání, kde jsem ho nedostával ve vztahu k tomu rodiče, ale to může být i babička, to je jedno, prostě teta, nějaká autorita z toho dětství, prostě učitelka, a jít to tam zahojit, že vlastně my jsme jako ty cibule, že ty témata se vlastně postupně ukazují, že jo, jakoata já si tady řeším nějaký téma, a teď ta spirála jede, a teď se mi to téma objeví v té spirále, ale v další vrstvě znova.

Speaker 1:

Takže vlastně postupně se to odkrývá a teď přesně tak, jak jsi to říkala, vlastně tak je skvělý, na tomím umí pracovat. Tak mě to přijde těžší vlastně, což je zajímavé. Ale vlastně skrze tady ty odkrývání těch věcí my se transformujeme a víc poznáváme sami sebe, a když už se to potom zahojí za celý, tak vlastně jsmei Nebo víc jsme tam jako v té rovnováze a děláme jako kdyby lepší pro nás ty rozhodnutí, jestli mi jako rozumíš, jak to myslím.

Speaker 2:

Jo, rozumím A chápu i to, nebo souhlasím, takhle souhlasím s tím témata, že si člověk říká, že tak už to mám jako vyřešený teď už budu jenom zdravá. Už nikdy nebudu mít ani anginu. Prostě teď budu jenom zdravá. A potom bůh. A co je? Co se stalo, Jako něco jsem udělala špatně Nebo proč jsem nemocná.

Speaker 1:

Jo, to by miluju, to prostě miluju tady ten podcast, protože já jsem přesně měla jako nějaké potíže v období po menstruaci. Mě začaly, já nevím asi před třema rokama, kdy mě bolel zase ten podbříšek nebo jako ta oblast té pánu. Já jsem nevěděla konkrétně, co to je, a vždycky to by to bradovalo. Tak jsem si říkala no, tak, já mám asi zpátky tu endometriozu. A teď jsem přesně začala o sobě pochybovat, pochybovala jsem o té své cestě a tedy ale skrze to vlastně jsem si uvědomila, že jenom je to vlastně zkouška, jestli si tu cestě děje, že prostě člověk má tendence o sobě pochybovat, ale mu se tam zase něco proměňuje, je to zase v rámci nějaké transformace, a když z toho potom člověk vystoupí, tak vystoupí vždycky silnější.

Speaker 2:

Přesně tak Já jsem. Takhle si v zpětně vidím, že tam ještě furt něco bylo. Jo, ale jako cítila jsem se v pohodě, neměla jsem žádný brnění, jo, prostě v pohodě. A byla jsem na konstelačních náhitek. Já jsem nikdy tady tomu nevěřila jakoby těm energím, ale mně už bylo při tom sanotným procesu špatně, jako na omdlení. Já si říkám tyjo, tak asi blbej tlak.

Speaker 1:

Musela jsem si to nějak oduvodnit.

Speaker 2:

To je štipně, jak ta hlava vždycky nám to vysvětl 14 dní, až 3 týdny po tom emočním odbloku, až to člověk tak nějak začal střebávat, nebo až si to sedlo. Ono se to integruje ještě. No, to bylo něco šílenýho, a mě začali tak jako pobrňávat konečky prstů. Já si říkám tyjo, ale prostě byla jsem z toho vyplašena, protože já jsem žila v tom, že já jsem začala něco dělat, a teď já budu furt zdravá, přesně tak.

Speaker 1:

A to si myslím, že si i spousta lidí myslí, A to je přesně takový, to už to mám.

Speaker 2:

Jsem zpětně zjišťovala, a jsem si o tom samozřejmě přečetla, že když jdou emoce ven, že se to projevuje na tom fyzickém těle a tím, že to bylo opravdu zpracovávání si toho vztahu s tím ocem a tak dále, a nedívím se, že se to potom projevilo i jinde. Samozřejmě od té doby se nic takového nedělo, odeznělo to. Ale netvrdím, že jsem nebyla nikdy nemocná, ale zase, když už třeba jsem, do té doby já jsem měla každý rok angínu antibiotika, a teď v ten vždycky v tyhle ty měsíce, ale ten průběh toho je mnohem lepší. Jo, že nejsem vůbec na antibiotikách, jo, že ano proběhne tam nějaký lék, kdy prostě se snažím, to vyřešit. Př mýho pohledu z krátkodobýho hlediska je to řešení. Já se na to musím dnes dívat dlouhodobě, tak nějak si to vyřeším a zase jedu zpětně. No, tak zase jsem prostěk všechno vidí a řekne si ty jsi šale blbá.

Speaker 1:

Mě to baví, jak o tom mluvíš, protože já jsem v tom úplně viděla.

Speaker 2:

Jo, jo, jo, to prostě takď. Toho mám hodně, a prostě zase jsem si toho nabrala. Ale když mi nic není, tak to přece neřeším, že jo, až tady za týden budu zkohrat, že něco je tak, potom už budu zase chytřejší, a zase si to pro sebe budu moct rekapitulovat, jako vidím tam ten posun oproti tomu, jak jsem to měla dřív.

Speaker 1:

Ale není to ideální, není to stoprocentní, prostě, a podle mě by se člověk ani o to neměl snažit, aby to mělo být stoprocentní. To je podle mě jedno z velkých nepochopení prá Chci žít, už jenom bejt šťastná, chci žít jako na tom obláčku, vlastně. Jenomže já vždycky říkám ale vem si, jakou energii mají emoce, když budeme pořád šťastní. Tak se přehrějem a bouchnem prostě Nejde bejt pořád nahoře, nahledě na to, že, aby jsme měli všechno vyřešené. Tam jde jenom o to pochopit, že nejde o to, aby se nám nic nedělo. Jo, protože přesně si říkáme aha, to zrcadlo. Jo, prostě tak nic to děje. Protože já přemýšlím a analyzuju si je prostě tak.

Speaker 1:

Vlastně. Tím se víc ještě odpojuju od toho těla, od své intuice, prostě od toho napojení a tělen, z těch věcí, jako A nejde až tak úplně o to, proč se to děje, a tedy Je dobrý, si říct hm, ok, a co s tím můžu udělat? Jo, a jít do té praxe, tam si to někde překodovat, prostě změnit si ten program a nechat to integrovat, uložit, a zase se mi třeba objeví nějaký další téma. Jo, takže vlastně učit se. Podle mě je ta cesta o tom učit se, jak s těma věcma pracovat, a super je už, když si člověk řekne aha, já už to vidím, to je super.

Speaker 1:

Jo, a když už to vidím, to znamená tak, já si to chvilku prohlížím vždycky, jo, se na to dívám, jak se to jako chová, jak se to děje. Jo, teďka s našíma mě vyskočilo si patnáct témat. Jo, prostě to je jako mazice. Jsem si říkala hm dobře, tak teď jsem si tam řešila, jako dlouho to o žije, teda muž a žena. Jo, no, ty vole, to nechceš, prostě jo, jakože. Ale podle mě to máme jako všichni. Jo, na druhou stranu, já jsem si je vybrala ty rodiče?

Speaker 1:

jo, protože jsem se chtěla tohle jako učit. Jo, takže já tu zodpovědnost přijímám úplně, zcela na sebe, třeba, a o tom jako taky natočím určitě nějakou epizodu v tom, že dřív ten mozek tam měl nějaký obraný mechanizmy, a on má, když jdeme do něčeho neznámýho, třeba do těch rodinných konstelací nebo někam jdeš ke mně, když se hlásí klientky předem, a že to je závazný, protože vím, jak funguje mozek, protože velmi často ale i to tělo, velmi často se stává, že ta klientka před tou konzultací nevím třeba jedna si zapomene klíče v práci, tak z 90-minutové konzultace má 40 minut spoždění A nik o nemocní, že jí boli v krku. Přesně Teď mám mluvit o něčem, co pro ně asi bude jako těžký. Tak psychosomatika mě hodně baví, takže vlastně tam je ten krk. Teď třeba jsem měla jednu klientku, se kterou jsme, že ten mozek už se na to jako ladí nějak připravuje.

Speaker 1:

Dobrý nástroj té vědomé mysli je strach, a teď ten strach má velmi nízkou energetickou hodnotu, a když tam je ten strach, tak my třeba i onemocníme, protože se nám sní, jakož rozumím těm souvislostem, že vlastně ten mozek se té změně brání, ta vědomá mysl. Tak to mám nastavený tímhle způsobem, a je potom ale krásný vidět třeba i u toho, když my jako jdeme do té metody. Takže vlastně přesně bolelo v krku, měla tam nějaký knedlík, tam bylo něco zaseknutýho, že je krásně vidět. My, když to zpracováváme, kde ty témata a ty nespracovaný emoce jsou uloženy, ale tím častěji tu metodu děláš, tak ten mozek vlastně se učí, že tahle změna je dobrá, že mu to jako dělá dobře, že to je fajn a vlastně jako odpadávají ty obraný mechanizmy.

Speaker 1:

Takže ty potom seš schopná, si jako i, ty těžký témata, který já no-transcript toho mozku by mě tam nepustili, tak dneska už vím, že to jde. Ale musí si ten č obrovský strach, a pořád se jí nedařilo, ten strach zpracovat, furt s ním něco dělala a furt to nešlo. A ona mě říká v jednu chvíli no, já jsem to hrozně unavená, nemůžu už skončit, že bychom pro dnešek to nechali a udělali to příště. A to důležitý, zásadní téma, který je potřeba překonat, jo, pojď, to zvládnem prostě. A překonali jsme to. Jo, krásně se to zpracovalo, a teď už se jí to může jenom integrovat.

Speaker 1:

Ale v momenti, kdy ten člověk do toho jde sám, tak má člověk, když si něco jako zpracovává a teď vlastně je to pro tebe těžký, tak já to vím, i sama jako u sebe. Jo, já, když si něco zpracovávám prostě, a pak přijde něco jako těžký, a to už toho za sebou mám hodně, se do toho znova vracet. Takže já vlastně tam sloužím k tomu, abych nenechala ty klientky před sebou utíkat, tady v tomhle. Ale fascinující mně na tom přijde to, že to jde, Že my si fakt skutečně všechn to můžu potom těm klientkám předávat. To je prostě skvělý.

Speaker 2:

Super, určitě souhlasím, jako být na to sama. Já jsem se snažila, si ty věci zpracov, je to super. Ale když je tam nějaké hlubší zranění, tak se ti uleví tady na den, ty se vybrečíš, ale pro mě to jako nebylo dostačující.

Speaker 1:

No, to se říká, že jako takový přirovnání hezký nepřeběž Jo jako pozitivní myšlení je dobrá věc, je to dobrý nástroj pro tu vědomou mysl a td. Dá se to krásně kombinovat. Ale když tam je nějaké velmi hluboké zranění, tak jak jsem to říkala, to je jak s tou dírou v tom srdci a ty ji potřebuješ. Ty se ti potom jako ulevilo a mohla zpracovat s nějakýma přesně vědomýma technikama, což je třeba to vypisování. Jo, říká blící denníček, ideální věc, o tom to všechno vyhodíš. Dobrý, částečně se ti taky uleví, jo. Nebo pozitivní myšlení. Je potřeba rozlišovat tu práci podle mě na práci s vědomou myslí a právě s tím podvědomím a zpracováváním nějakých jako těžkých témat.

Speaker 1:

Jo souhlasím určitě. Na závěr téhle epizody ti chci moc poděkovat, protože tohle povídání bylo naprosto skvělý. Mám s toho obrovskou radost. Myslím si, že může být hodně inspirativní pro spoustu žen, a to je hodně důležitý a zároveň hodnotný. Takže ti děkuji za tvůj čas, protože to je ta nejcennější komodita, co si budem. A na závěr se ch jsou na začátku, který třeba zjistili, že mají nějaký autoimmunitní onemocnění nebo neví, jak se na tu cestu vydat nebo jakým směrem nebo jak k tomu přistupovat.

Speaker 2:

Jestli na základě těch svých zkušeností by jsi mě něco poradila, Ano, je tam jedna věc, která m na základě mých zkušeností, že to není náhradou za profesionální lékařské vyšetření, protože nejsem lékař a nikoho neléčím. Nicméně, pokud poslouchá někdo, kdo má autoimmunitu a má třeba v hlavě nějakéhoení až třeba někdy v budoucnu, teď se na to necítí. Tak k tomuto, k této situaci bych chtěla říct, že vždycky ten životní styl uprava stravy, kdyby to zpočátku měla být jenom uprava stravy k té léčbě, my nemusíme. To, že já nemám léčbu, neznamená, že mají všichni bez léčby a že odsuzují někoho, kdo tu léčbu má. To je potřeba si uvědomit, protože jsou lidé, kterým ta léčba v rámci nějakých mezí vyhovuje, nechtějí od ní up za mě úplně taková krásná souhra.

Speaker 2:

Takže doporučuji, v tomto případě neříkat si, že ježiš, ale já mám tu léčbu a já ji musím vysadit. Jenže já to mám jít za doktorem a já nechci, protože to už zase jsme v nějakým zamba nemusíte. Ale podívejte se na to, co byste teď změnit mohli, co by s váma rezonovalo, byli byste s tím v pohodě a současně by vám to pomohlo. Aůležitý vždycky je začít. Takže ten jeden krok už je jako začátek nějaké cesty. Takže takhle bych to asi já zakončila.

Speaker 1:

Nádherná tečka. pod všechno se podepisuju, Absolutně. souhlasím Kejvám děkuju A mám obrovskou radost, že jsi t a přijutí. krásný den, a nevím co dodat. Mám s tou velkou radost a děkuji, že jsi tady byla Super.

Speaker 2:

Evy, já děkuji moc tobě za pozvání. Děkuji i za posluchače, že si to vyposlechli až sem a i, kdyby to mělo oslovit jednoho člověka, tak to pro mě velkým přínosem. Moc jsem si to užila a budu se těšit, že třeba naše cesty se zase spojí, nepochybuji o tom.

Speaker 1:

Já jsem ráda, že jsme se poznali konečně na život. Takže jdeme si pokecat, jdeme si udělat kakajíčko a jdeme se jednou na terázku Super. Tak jo, měj.